Výukové texty Alimetární nákazy Virové alimentární nákazy bez průjmu Poliomyelitida

Poliomyelitis anterior acuta (dětská obrna)

Etiologie: poliovirus ze skupiny enterovirů se dělí na typ 1, typ 2 a typ 3. Poliomyelitida byla ještě začátkem 20. století obávaným, téměř celosvětově rozšířeným mutilujícím onemocněním s možnými trvalými následky v podobě paréz a deformit končetin. Snahou WHO v podobě očkovací osvěty je eradikace poliomyelitidy jako potenciální druhé nemoci po variole. Doložitelný výskyt polioviru je stále v 7 zemích třetího světa. Poliomyelitida je výhradně humánní infekcí s primární afinitou viru k nervové tkáni, konkrétně k šedé hmotě míšní v oblasti předních motoneuronů.

ID: 5-35 dnů, obvykle 9-12 dnů

Vektor: fekálně-orální přenos potravou, vodou nebo přímým kontaktem s infikovaným člověkem.

Klinické projevy: Po průniku viru přes epitel zažívacího traktu se virus pomnoží v lymfatické tkáni podslizničního vaziva a následně vzniká malá virémie, u které mohou klinické příznaky zcela chybět, nebo jsou příznaky nespecifické trvající 1-4 dny doprovázené zvýšenou teplotou, únavou, zvracením. U 90-95% případů dál onemocnění neprogreduje a nastává plné uzdravení s tvorbou protilátek. Takový průběh označujeme jako abortivní formu. U 5-10% nemocných dochází k pomnožení viru v retikuloendoteliocytární tkáni a rozvoji velké virémie, s následným proniknutím viru do nervové tkáně. Klinicky po 1-10 denní fázi latence nastupují znovu teploty, objevuje se nauzea, zvracení, bolesti hlavy a meningeální dráždění a nemoc postupuje do meningeálního stadia. To může odeznít bez následků v podobě non-paretické formy, nebo v malé míře 0,1-1% pacientů progredovat až ke vzniku paréz s rozvojem tzv. paretické formy. Parézy jsou častější u osob s vysokou fyzickou zátěží a i oblasti paréz korelují se svalovými skupinami nejvíc zatěžovanými. Jedná se často o monoparézu dolní končetiny, ale výjimkou nejsou ani bi-, tri-, nebo kvadruparézy. Počáteční spastická a bolestivá paréza se mění na chabou parézu s rychlou svalovou atrofií a vznikem kontraktur až deformit končetin i páteře. Život ohrožující je tzv. bulbární forma, která se rozvíjí u 5-35% paretických forem a postihuje svaly inervované hlavovými nervy s polykacími a dechovými potížemi. Letalita paretických forem byla v minulosti 10%. Parézy byly ve většině případů trvalé.

Komplikace: postižení dechového centra v prodloužení míše s dechovou zástavou a smrtí u bulbární formy, myokarditida, uroinfekce při dysfunkci močového systému, aspirace při dysfagii, rozvoj pneumonie u dyspnoe, či u aspirace.
Postpoliomyelitický syndrom patří k pozdním následkům s latencí 10-40 let u lidí po prodělané akutní nemoci a postihuje 20-30 % pacientů s prodělanou paralytickou formou. Klinicky se manifestuje ztrátou nervové a svalové výkonnosti s únavou, myalgiemi, artralgiemi, snížením svalové síly, se svalovou atrofií, fascikulacemi či novými parézami. Nespecifické mohou být poruchy spánku, dechové obtíže. Patogeneze procesu není zcela jasná, jednou z možností je imunopatologický mechanizmus, či perzistence viru.

Laboratorní nálezy: hematologie i biochemie bývá s minimálními nebo žádnými abnormitami (leukopenie s lymfocytózou). U meningeální formy je cytoalbuminická disociace (zvýšené množství lymfocytů při normální hladině bílkoviny).

Diagnostika: klinický nález, sérologický průkaz protilátek a kultivace viru ze stolice.

Terapie: symptomatická, tělesné šetření, u paretických forem následná rehabilitace.

Profylaxe: v minulosti byly k dispozici inaktivovaná vakcína Salkova, později živá vakcína Sabinova. V současnosti je očkování proti poliomyelitidě u nás povinné a je součástí hexavakcíny.