Traumatologie Ambulantní příručka pro dětskou traumatologii Suprakondylická zlomenina humeru

Suprakondylická fraktura humeru (dále SFH) se vyskytuje s incidencí 3–10 % ze všech dětských zlomenin a v oblasti loketního kloubu je nejčastější zlomeninou u dětí vůbec. Nejčastěji jsou postižené děti ve věkové skupině okolo 7 let, kdy ke vzniku přispívá řada predilekčních faktorů (hyperextenze, laxicita, anatomické poměry, kostní architektura). Hlavní roli sehrává hyperextenze v loketním kloubu. Ve věku do 7 let je incidence SFH až 16 %, u starších dětí postupně klesá, ale zase stoupá závažnost dislokace a postižení okolních struktur.

Jako etiologické faktory se nejčastěji uplatňují nespecifické pády při dětských hrách, dále pády z výšek (stromy, zdi apod.), úrazy na kolech a jiné sportovní úrazy.

Hlavním diagnostickým vodítkem je klinický nález a verifikace se provádí pomocí RTG. Nesmí být opomenuto rovněž alespoň orientační neurologické vyšetření a hodnocení stavu prokrvení končetiny ihned při přijetí. Vhodné je USG- dopplerovské vyšetření toků na arteria radialis.

Základním prvkem klasifikací SFH jsou dva faktory, a to směr dislokace a její velikost. Dnes nejpoužívanější klasifikace je dle Gartlanda s modifikací podle Wilkinse. Všímá si stavu zadního periostu, který má klíčovou roli pro terapeutický postup. Názory na optimální taktiku léčby jsou jednoznačné pouze u nedislokovaných zlomenin, kde je téměř všemi akceptován konzervativní přístup a osteosyntéza je indikována pouze ojediněle.

V terapii dislokovaných SFH jsou různými autory indikovány odlišné metody léčby, v současné době u dislokovaným zlomenin jednoznačně dominuje miniinvazívní osteosyntéza.

SFH má vysoká rizika časných i pozdních komplikací, především poranění cév a nervů, se kterými je často sdružena a z nichž nejzávažnější je Volkmannova kontraktura. Cévní poškození je obvykle zachyceno s četností okolo 5 %, manifestní poškození se udávají obvykle okolo 1 %, ale často se zhojí bez následků. Neurologické komplikace jsou udávány od 3–15 %. Nejčastěji bývá poraněn n. interosseus anterior a poranění mohou vzniknout i iatrogenně přímým poraněním ulnárního nervu. Všechna postižení se většinou zhojí spontánně a není nutná operační revize.

Další komplikací léčby z hlediska hodnocení zachování funkčnosti i kosmetického efektu loketního kloubu je vznik varózní deformity a výsledky jsou pak velmi často neuspokojivé. Až 80 % SFH vyžaduje léčbu za hospitalizace, a to výkonem provedeným v celkové anestezii.