Hypertextová učebnice Vyšetření v psychiatrii Tři zdroje informací

Hlavním zdrojem informací v psychiatrii je klinický rozhovor s pacientem. V jeho průběhu si všímáme zejména tří oblastí: subjektivního prožívání, pozorujeme chování, neverbální komunikaci a využíváme objektivních informací od blízkých pacienta. Jinak řečeno, zajímá nás, co pacient cítí, co si myslí, co vnímá a díváme se, jak se projevuje, jak mluví, myslí, jak se pohybuje, jakou má mimiku, výraz apod. Důležité je, zda souhlasí subjektivní prožitky s projevy chování – tyto informace umožní odlišit simulaci, disimulaci, agravaci (např. u verbálně-sluchových halucinací se často popisují tzv. „naslouchací postoje“ – než nám pacient odpoví na otázku, jakoby se zamyslí, chová se, jako by někoho poslouchal, jindy je patrné, že se rozhlíží a hledá zdroj sluchových vjemů. Jindy nám pacient v ordinaci popíše těžce depresivní prožitky a následně na oddělení tráví čas s manickými pacienty, vtipkuje s ostatními, organizuje „vzpoury“, stěžuje si na nudu a nedostatek aktivit apod.).

Psychiatr si také všímá řeči těla, to ale většinou nemluví jednoznačně. Studenti se často svěří, že se ze začátku cítili nesví, protože si mysleli, že ze způsobu, jak sedí, mají položené ruce, zkřížené nohy apod., vyučující odhalí nějaká jejich tajemství, odhalí, „co jsou zač“. Některá gesta mají samozřejmě jasný význam, o většině pouček z neverbální komunikace to však stoprocentně neplatí. Pro psychiatra jsou důležité spíše informace o tom, zda je neverbální komunikace v souladu s komunikací verbální, zda odpovídá emočnímu stavu pacienta, zda je vůbec přítomná či je nějakým bizarním způsobem narušená.