Psychiatrie je medicínský obor, ve kterém se setkává biologický a humanitně-orientovaný, psychologický pohled na lidskou psychiku. Je nesporné, že psychické funkce jsou vázány na funkci mozku. Když Phineasi Gageovi (pacient, kterému při nehodě pronikla ocelová tyč hlavou a selektivně poranila přední části mozku. Pacient zranění přežil, následkem byla výrazná změna jeho chování) zničila ocelová tyč prefrontální oblasti mozku, stal se z něj jiný člověk, došlo u něj k výrazným změnám povahy, temperamentu. Když operujeme mediotemporální oblasti pro refrakterní temporální epilepsii, způsobíme poruchy paměti. Tumory, infarkty mozku ovlivňují dle lokalizace naši schopnost vnímat, projevovat se, rozumět řeči. Neurosyfilis mění lidskou emotivitu, vede k reverzibilním změnám intelektu. A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouhou dobu. V dnešní době máme možnost studovat funkci mozku v průběhu zapojení různých psychických funkcí v podstatě on-line, s dobrým prostorovým rozlišením. Vidíme tak, které oblasti mozku jsou klíčové pro výkon určitých funkcí, jako je například vnímání, emoční hodnocení, plánování, rozhodování... Vidíme též, jak se mění aktivita mozku – ve smyslu prostorové distribuce aktivity a její mohutnosti – nacházíme změny morfologie mozku, abnormity jeho propojení v souvislosti s mnoha duševními nemocemi. Odtud čerpá biologická psychiatrie informace a inspiraci pro biologické způsoby léčby duševních nemocí.

Přestože máme k dispozici poměrně sofistikované nástroje pro studium morfologie a funkce mozku, současná technika stále neumožňuje odpovídat na množství základních otázek, které v souvislosti se studiem lidské psychiky ve zdraví a nemoci padají. Jsme daleko od snů Isaaka Asimova, který si představoval, že pomocí analýzy elektroencefalogramu budeme schopní odhadovat charakterové vlastnosti lidí a předvídat tak jejich chování. Nevlastníme nástroje, které by nám zprostředkovávaly obsah vědomí či paměti (jak to umožňovala jiná vysněná technika dalšího z otců sci-fi literatury, Stanislava Lema). Toto je důležité si uvědomit – současná zobrazovací technika nám umožňuje sledovat, co dělá mozek, když řeší určitý úkol, nedozvíme se však nic o kvalitě, resp. obsahu informací, které mozek zpracovává. Stejně tak se nedaří „zobrazit“ – resp. zřejmě to není ani možné – funkce jako „vědomí“ (tj. kde dochází k uvědomování si sebe sama a okolí), „já“ (tj. kde dochází k sebeuvědomování a k pocitům kontinuity, integrity) apod. Jak již bylo naznačeno, jde nejspíš o špatně pokládané otázky, protože takovéto funkce možná nejsou „lokalizované“, možná jsou spíše vlastností, která je implicitní struktuře určitého stupně organizace a komplexity, jako jsou rozsáhle neuronální sítě mozku, vzájemně složitě propojené a spolupracující.
 

Z tohoto důvodu je biologický pohled na lidskou psychiku značně redukcionistický a měl by být inspirovaný psychologickými koncepty, které bezprostředně nevycházejí z funkce mozku a zabývají se komplexnějšími rysy naší psychiky a principy jejího fungování a zejména kvalitou, významy jednotlivých psychických obsahů (např. vzpomínek, myšlenek, fantazií apod.). Z těchto konceptů vychází tradiční psychopatologie i nejrůznější psychoterapeutické systémy. Vlastně ideální by bylo, kdyby se tyto pohledy inspirovaly navzájem. Např. psychoanalýza Sigmunda Freuda vycházela zpočátku z představ o funkci nervového systému, hovořila o „energii vedené nervovými spojeními“, odkud vycházely koncepty přetrvávajícího vlivu potlačených emocí či myšlenek atd. Později Freud usoudil, že tehdejší znalosti o funkci CNS jsou natolik nedokonalé, že neumožňují interpretaci psychických funkcí z pohledu neurofyziologie a zavrhl jakoukoliv vazbu mezi jeho psychologickými teoriemi a neurobiologií. Možná dnes žijeme v době, kdy bude díky pokroku poznání v neurovědách a kognitivní vědě možné tyto dva světy sblížit.
 

K tomu je dobré mít na paměti následující schéma: ukazuje různé roviny, na kterých můžeme studovat lidské chování a jeho poruchy. Biologická psychiatrie se zabývá zejména rovinami od genetického kódu po neurofyziologické systémy, psychologické, resp. psychoterapeutické tradice pak kladou důraz na různé roviny od psychických funkcí po sociální prostředí. Je zjevné, že změny na jedné úrovni povedou ke změnám, adaptacím na úrovních ostatních, přitom jde o obousměrný způsob ovlivňování, na vyšších i nižších rovinách. Existuje zde též tzv. cirkulární kauzalita, tj. změna vede k adaptacím a ty zpětně působí na primárně změněnou rovinu, která se dále adaptuje. Je zřejmé, že v takto složitém systému je těžké nacházet (lineární) kauzální vztahy, hledat primární rovinu postižení atd. Je také zřejmé, jak úzce spolu souvisí zevní prostředí, prožívání člověka a jeho neurobiologické dispozice.