Hypertextová učebnice Několik úvodů do psychiatrie Systém péče

Jak se tedy člověk dostane k psychiatrovi? Přes všechnu negativní reklamu, kterou psychiatrie má se často stává, že sám nemocný rozpozná, že má nějaké potíže, které ho v jeho životě omezují a vyhledá proto psychiatra. Asi stejně často se však stává, že si všimne okolí nemocného, že se děje něco nestandardního a doporučí mu návštěvu lékaře. Pacient tak může či nemusí učinit – problémem je často tzv. náhled chorobnosti – tzn., že i přes to, že okolí rozpoznává, že se s jejich blízkým „něco děje“, nemůže ve většině případů lékař pacienta k vyšetření přinutit proti jeho vůli. Ze zákona existují jen výjimečné situace, kdy může psychiatr poskytovat svou péči proti vůli pacienta (detence a léčba proti vůli v případě ohrožení sebe sama či okolí na zdraví či životě pod vlivem duševní poruchy anebo neschopnost poskytnout informovaný souhlas se zdravotnickými výkony a přitom je nutná intenzivní péče k zachování života či zdraví pacienta). Formálně je někdy pacient k psychiatrovi doporučen jiným lékařem, přístup k psychiatrovi je však tzv. nízkoprahový, což znamená, že člověk může psychiatra vyhledat bez doporučení obvodního lékaře – což má určitě své výhody, které si dokážete představit.

Psychiatrická péče je pak poskytována různým způsobem. Snaha je, aby bylo maximum pacientů léčeno v jejich přirozeném prostředí, aby nebyli vytrženi ze své „komunity“. To má několik důvodů, jedním z nich je boj proti stigmatizaci, dále zachování sociálních dovedností a kompetencí pacienta. V neposlední řadě je takováto péče finančně nejvýhodnější. V našich podmínkách znamená komunitní péče zejména péči ambulantních specialistů. Hospitalizace je vyhrazena pro závažné stavy, např. psychózy, sebevražedné jednání, snahou je však opět co nejdříve dosáhnout stavu, který umožňuje další péči v ambulantních podmínkách. V případě psychiatrie znamená „co nejdříve“ cca 4-12 týdnů. Tato akutní hospitalizační péče má být poskytována co nejblíže komunitě nemocného, tj. na psychiatrických odděleních okresních nemocnic. Takovýchto je však poměrně málo, což je důsledek historického vývoje psychiatrie v našich zemích. Jen u malé části nemocných nedojde za tuto dobu k výraznému zmírnění obtíží a vyžadují další hospitalizaci. Takováto péče je poskytována na tzv. doléčovacích, resp. chronických lůžkách, v našich podmínkách dostupných zejména ve velkých psychiatrických léčebnách. Někteří pacienti vyžadují dlouhodobou, ve vzácných případech i celoživotní hospitalizaci. Zkušenost z některých, zejména evropských zemí ukazuje, že je možné, aby značná část pacientů, kteří jsou dlouhodobě hospitalizovaní v psychiatrických léčebnách, žila samostatně v běžné společnosti. Vyžadují však více či méně intenzivní sociální podporu, např. chráněné bydlení, chráněné zaměstnávání, pomoc při vykonávání některých činností, jako např. komunikace s úřady apod. Takováto podpora vyžaduje rozvinutou síť sociálních služeb, svépomocných organizací, občanských sdružení, což je však v našich dnešních podmínkách (r. 2009) spíše vzácností. V Brněnském regionu existuje jediné zařízení, sdružení Práh, které se zabývá psychosociální péči o chronicky duševně nemocné, kapacita, ale i povědomí o službách, jsou však značně limitované. Z těchto důvodů u nás stále existují velké psychiatrické léčebny (s kapacitou několik set lůžek), často na okrajích měst či mimo ně, které dále slouží k vymezení duševně nemocných na okraj společnosti, z jejích očí, což podporuje bujení bohaté fantazie o tom, co znamená být duševně nemocný a stigmatizaci duševně nemocných (i když různé akce char. „Mezi ploty“ se proti tomuto jevu snaží bojovat).