Vybrané kapitoly z psychiatrie pro zubní lékařství Diagnostika a diferenciální diagnostika

Klinická diagnostika poruch osobnosti je nelehká a roztříštěná. Nikde ve světě neexistuje jasný diagnostický algoritmus. Význam dotazníků v diagnostice poruch osobnosti by se neměl přeceňovat. Jestliže nás anamnéza a objektivní zprávy vedou k jasnému podezření, že pacient trpí poruchou osobnosti, stačí k potvrzení hypotézy v dotazníkových metodách i mírnější zjištěná patologie.

Vzhledem k vlivu aktuálního psychického stavu na klinikův úsudek se považuje za správné provést diagnostiku dvakrát, v době obtíží a po jejich částečném odeznění.

Poruchu osobnosti bychom měli diagnostikovat pouze tehdy, pokud jsme přesvědčeni, že jde o dlouhodobou záležitost, jsme schopni odlišit poruchu osobnosti od specifické psychické poruchy a naše diagnostické vyšetření je v souladu s kritérii MKN nebo DSM.

Je otázkou, zda s pacientem mluvit o diagnóze poruchy osobnosti, kterou jsme u něj stanovili. Sdělení, že jde o poruchu osobnosti, postižený často vnímá jako „značku“ a cítí se zraněn. Raději volíme popis jeho problému nebo mu můžeme sdělit, že jeho problémy souvisejí s některými jeho navyklými pohledy na sebe a druhé,a s rysy jeho temperamentu a povahy.