Vybrané kapitoly z psychiatrie pro zubní lékařství Pacient s psychickou poruchou v ordinaci

Pokud se v klinické praxi setkáme s pacientem, o kterém víme, že se léčí na psychiatrii, obvykle předpokládáme, že léčba bude dlouhodobá, namáhavá a s problematickým úspěchem. Většina lékařů očekává nedostatek spolupráce, nepříjemnosti a konflikty, což velmi často vede k neadekvátní péči i bez toho, že by pacient musel skutečně takto reagovat. Přitom jen velmi malá část duševně nemocných naplňuje tento předpoklad. Většina psychiatricky léčených není nápadná zvláštním chováním, které by opravňovalo zmíněné postoje.

Lékař by měl ke vztahu k nemocným obecně a k duševně nemocným zvlášť profesionálně zvládat svoji roli. Musí vědět, že ve vztahu k pacientovi se od něj očekává, že především pacienta řádně vyslechne. Po lékaři se žádá, aby byl profesionální, permisivní, mlčenlivý a aby respektoval pacientovu občanskou důstojnost. Dál se od něj samozřejmě očekává odborné rozhodnutí o diagnóze a léčbě, schopnosti vyjádřit se k dalšímu vývoji onemocnění a že pacienta přiměřeně a dostatečně o jeho stavu poučí. K profesionálnímu přístupu patří i to, že lékař nebere pacientovy projevy osobně a nenechá se jím manipulovat. Základním předpokladem k tomu je profesionální otevřenost, sdílnost, komunikativnost provázená anonymním soukromím. Lékař by se neměl nechat zatáhnout v rozhovoru s pacientem do výměny informací o svém soukromí nebo o svých zdravotních potížích. To je první krok k selhání, jež může končit diktátem v odborných záležitostech ze strany pacienta. Právě ve vztahu k duševně nemocným je z těchto důvodů problematická situace všude tam, kde se lékař a pacient znají a jsou vázáni mimoprofesionálními vazbami, přátelství, příbuzenstvím, obchodem a dalšími aktivitami.

Permisivitou se rozumí lékařova schopnost nemocného s pochopením vyslechnout bez jakýchkoli hodnotících soudů a postojů. Od lékaře to vyžaduje zvládnutí vlastních emocí, nejednat popuzeně, nedat se zatáhnout do hádky, nevyjadřovat své nadšení či nesouhlas nebo odsouzení.

Mlčenlivost lékaře je základním předpokladem pacientovy důvěry. Zvláště u duševně nemocných je třeba dbát jejich lidské důstojnosti. Jedna neblahá zkušenost s okolím vede k ostražitosti a k obavnosti z přístupu zdravotníků. Je na lékaři a na sestře, aby tuto obavu od začátku rozptylovali. Již pouhé nedostatečné informování nemocného o jeho stavu je výrazem přezíravého postoje, který nemocný dobře vycítí. Je to také jeden z důvodů, proč řada psychiatricky léčených tuto skutečnost při návštěvě jiného specialisty raději nesdělí a riskuje tak možný nesprávný způsob léčby (např. ordinace léků, jejichž kombinace s psychofarmaky je nevhodná či riskantní), který je může i poškodit.

Lékaři jsou ve svých postojích k duševním poruchám i ve své terapeutické aktivitě poplatni jednak názorům sociální skupiny, z níž vyšli, jednak své medicinské výchově více, než jsou si ochotni sami připustit. Tyto převzaté názory mohou pak různým způsobem poznamenat jejich odborný přístup. Někdy se u lékařů setkáváme s přeceňováním závažnosti duševní poruchy, tedy s podobným hodnocením jako u laické veřejnosti, a to zvláště u sociálně obtížných duševních nemocných. Tento přístup může vyústit do přesvědčení o nevyléčitelnosti všech duševních poruch a tedy do generalizujícího fatalismu hodnocení osudů duševně nemocných.

Na opačném pólu stojí názory lékařů, kteří zlehčují závažnost duševní poruchy pro postiženého i pro jeho okolí. Zvláště některé duševní poruchy lehčího rázu, k nimž patří řada úzkostných, ale i psychosomatických duševních poruch, se mohou jevit lékaři při takovém přístupu lehce zvládnutelné. Obvykle to bývá spojováno i s představou snadné srozumitelnosti etiologie, která se hodnotí v lineárně kauzálních vztazích. Odborník ustupuje na pozice laických představ. Podle nich je nutno s nemocným jen něco dělat, krátce se jím zabývat, vymlouvat mu jeho potíže, a bude mu rychle a účinně pomoženo. Zkušenost s často chronickým průběhem takto „léčených“neurotických poruch ukazuje na nesprávný přístup v terapii.

Na druhé straně rozpoznání duševní poruchy může mít v některých případech za následek i poškození nebo přímo ohrožení nemocného, jde-li o kombinaci se somatickým onemocněním. Například pacient diagnostikovaný psychiatrem jako somatoformní porucha je somatickým lékařem uschopněn s odůvodněním, že jeho stížnosti na únavu, slabost a malátnost zapadají do obrazu účelových tendencí. Později je nemocný hospitalizován s infarktem myokardu na interním oddělení. Projevy duševní poruchy mohou být ve smyslu povrchní lineární kauzality spojovány i s potížemi, které do obrazu nepatří.

Proto by lékař nikdy neměl tělesné potíže, se kterými psychiatrický pacient do ordinace přichází, hodnotit jako projev duševní poruchy a somatické příznaky by měly být vyšetřeny se stejnou pečlivostí, jaká je věnována pacientům, kteří psychiatrickou anamnézu nemají.